Také jste ji znali. Její mažoretky byly ozdobou všech střediskových akcí a plesů. Na soutěžích získávaly přední místa a bezpočet pohárů zdobilo střediskové vitríny.

Svoje pracovní působení v Don Bosku v Havířově začala v roce 1995.  Původně vyučená kadeřnice s láskou k dětem a tancům vyrostla v uznávanou pedagožku, za což dostala v roce 2016 ocenění za nadstandardní dlouholetou pedagogickou činnost od primátora Magistrátu města Havířova.

Začínala s námi v dívčí oratoři na ulici Kolmá za Labužníkem, kde kolem sebe dokázala shromáždit spoustu děvčat. Byla motorem programu zvláště tanečního. Zde začínají prvopočátky celku mažoretek, který se rozrostl během 20 let do živého organismu od nejmenších předškoláků až po dospívající kadetky. Teta Míša si dokázala získat pro svou spolupráci i rodiče těchto děvčat, které ji pomáhaly s přípravou mažoretek na plesy a na různá vstoupení. Jejím největším tanečním svátkem byla tzv. Miss mažoretka, což byla přehlídka všech tanečních celků od tříletých mažoretek miminek až po dorostenky Kadetky. Pravidelně se Miss mažoretka konala ke konci roku v restauraci U Jelena za obrovské účasti veřejnosti.

Teta Míša nikdy nereptala. Vždy brala věci tak, jak přicházely. Dokončila si pedagogické vzdělání, učila se novým věcem, např. ji oslovily irské tance nebo založila cvičeníčko s hudbou pro předškolní děti. Ve svém věku se nezalekla nových technologií, počítačů ani chytrých mobilů. Byla nezkrotný duch a trošku rebelka s mladou duší. Ve středisku ani v životě neprožívala vždy slunečné chvíle, ale ani tehdy nezanevřela na „Bosko“ a na děti. Vše zvládla a po odchodu do důchodu se vrátila ke své kadeřnické profesi a v domě, kde bydlela, si otevřela kadeřnictví. Těšila se na relaxaci na své zahrádce a vždy kolem sebe měla své dva milované pejsky. Nikdy nezapomněla na malé dárečky u příležitosti svátků a narozenin svých nejbližších přátel.

V posledních 4 letech zápasila s těžkou nemocí, ale přesto nenadávala na osud či „pána Boha“. Nesla statečně léčbu, neskutečně trpěla a přes to všechno se dokázala i usmívat. Chodil jsem za ní domů, povídali jsme si a vzpomínali. Byla realistkou. Věděla, že se blíží závěr pozemského putování, přesto se modlila a prosila o zázrak. Moc chtěla žít.

 V posledním měsíci poprosila o setkání s knězem Františkem Barošem SDB, které jsem ji zprostředkoval. Byla statečná a čekala. Ve středu 10. července při poslední návštěvě v nemocnici na JIPce jsem ji držel za ruku a ujišťoval ji o tom, že jsme s Daliborem u ní, že se za ní modlíme, jak si přála. Poděkovala nám za všechno. A také já jsem jí poděkoval za vše, co pro děti v Don Bosku udělala. Při rozloučení jsem jí dal křížek na čelo a popřál, ať ji Don Bosko vede. Věřím, že ji v pátek 12. července právě on převedl na druhý břeh na věčnost. Kéž zažívá radost a jednou se všichni sejdeme u Don Boska v nebi a bude veselo, hodně velké veselo.

• Ježíš usedl, zavolal svých Dvanáct a řekl jim: „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech.“ Pak vzal dítě, postavil je doprostřed nich, objal je a řekl jim:  „Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.“ 

Teto Míšo, děkujeme.                                   Jindřich Honěk